Sportovní právo

Advokátní kancelář Karel Jandus svým klientům poskytuje úplné právní služby rovněž v oblasti, kterou je sportovní právo. Právní služby advokátní kancelář poskytuje na straně jedné pro sportovní svazy, sportovní asociace anebo sportovní kluby, ale i pro samotné sportovce na straně druhé.

Smluvní právo ve sportu

Pro sportovní svazy a sportovní kluby advokátní kancelář po právní stránce zajišťuje nejčastěji přípravu dokumentů (např. disciplinární řád nebo přestupní řád), smluvní průběh sportovních akcí a sportovních her, výstavbu a provoz sportovních areálů (sportovní haly), smlouvy se sponzory, smlouvy se sportovci (hráčské smlouvy), smlouvy s trenéry nebo sportovními manažery, pojistné smlouvy a smlouvy s marketingovými a poradenskými agenturami.

Pro sportovce advokátní kancelář po právní stránce nejčastěji zajišťuje smlouvy se sportovními kluby (hráčské smlouvy, přestupy a hostování sportovců), smlouvy o pojištění sportovců, smlouvy o sponzoringu a reklamě), smlouvy se sportovními agenty.

Řešení sporů ve sportu

Právní služby poskytované advokátní kanceláří v oblasti sportovního práva také zahrnují řešení sporů před sportovní arbitráží nebo obecnými soudy. Nejčastěji jde o vymezení sfér, kde končí pravomoc soudů regulovat sportovní pravidla a kde již začíná autonomie sportovních svazů nebo sportovních klubů, o odpovědnost při sportovních úrazech a o problematiku dopingu ve sportu.

Případová studie řešení sporu ve sportu

  • V posuzované věci se sportovní klub domáhal po sportovním svazu zaplacení peněžité částky s tím, že byl oprávněným držitelem práv na hráče. Byl jeho mateřským klubem, z něhož hráč přestoupil do druhého sportovního klubu. Následně pak hráč přestoupil do zahraničního klubu. Na základě přestupu hráče do zahraničního klubu obdržel žalovaný sportovní svaz finanční plnění. Sportovnímu klubu však v rozporu s tehdy platným přestupním řádem sportovní svaz nic nevyplatil; přitom sportovnímu klubu měl – vzhledem k odchodu hráče do zahraničního klubu hned v následující sezóně náležet podíl z částky vyplacené sportovnímu svazu ze zahraničí. Celou tuto částku však sportovní svaz převedl na druhý sportovní klub. Sportovní svaz se bránil poukazem na příslušnost arbitrážní komise sportovního svazu a tvrdil, že sportovní klub obdržel za hráče již při přestupu podstatně vyšší odstupné (přestupní poplatek), než měl dostat podle tehdejších přestupních tabulek; sportovní klub se také v té době vzdal všech dalších práv vůči hráči.
  • Odvolací městský soud považoval (na rozdíl od obvodního soudu) za právně rozhodný nikoli přestupní řád sportovního svazu, ale smlouvu mezi sportovním svazem a mezinárodní sportovní federací (ohledně přestupů do zahraničí) jako právní akt, sjednávaný ze strany sportovního svazu i za kluby, jež jsou jeho členy (tedy i za sportovní klub). Pro sportovní klub podle městského soudu závazné body smlouvy mezi sportovním svazem a mezinárodní sportovní federací stanovily, že podíl (bonus) při přestupu hráče do zahraničního klubu náleží jen tomu klubu, z něhož hráč do zahraničního klubu přestoupil. Vyrovnání za přestup hráče bylo již provedeno zaplacením odstupného (přestupního poplatku) sportovnímu klubu. Proto městský soud nepřisoudil – rozdílně od obvodního soudu prvního stupně – sportovnímu klubu jím požadovanou částku.
  • Sportovní klub v dovolání k Nejvyššímu soudu namítal, že smlouvu mezi mezinárodní sportovní federací a jeho členskými národními sportovními svazy nelze nadřadit přestupnímu řádu sportovního svazu, jenž je pro svaz i jeho členy závazný. Sportovní klub dovodil, že smlouvy navenek uzavřené ze strany sportovního svazu mimo jeho členskou základnu nemohou zavazovat členy tohoto občanského sdružení. Pro vztah sportovní svaz – jeho členové platí přestupní řád sportovního svazu a z něho sportovní klub odvozuje svůj nárok. Sportovní klub navíc považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť právní aspekt závaznosti smlouvy mezi sportovním svazem a mezinárodní sportovní federací pro sportovní klub v něm není srozumitelně vysvětlen.
  • Dosavadní judikatorní přístup preferoval výklad, podle něhož je určovací žaloba na vyslovení rozporu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami jediným prostředkem, který prolamuje ústavně garantovanou spolkovou autonomii. Tento přístup však již nebyl udržitelný. Rozmanité společenské vztahy přinášejí stále nové situace, při nichž by trvání na jediném žalobním petitu podle zákona o sdružování občanů znamenalo v důsledcích odepření spravedlnosti – tedy popření záruky procesní ochrany účastnických práv podle Listiny základních práv a svobod. Toho bylo třeba se vyvarovat i v posuzované věci. Ustanovení zákona o sdružování občanů bylo tedy možné využít jako lex specialis, tj. jako právní prostředek, umožňující napadnout (jinak respektované) rozhodnutí spolkového orgánu. Neznamená to však, že by nemohla být ve spolkové věci podána žaloba s jiným zněním petitu – samozřejmě za předpokladu, že vyhovuje restriktivně vyloženým kritériím pro projednání. Za taková kritéria lze oprávněně (dílem alternativně, dílem kumulativně – předchozí smírčí řízení, újma vzniklá žalobci) považovat, a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění, protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákonem či interními normami spolku), společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výraznou újmu (materiální, osobnostní), potenciálně utrpěnou sportovní klubem.
  • Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce sportovního svazu, že by věc měla být, ať již ve stadiu smírčího (předsoudního) či rozhodčího (v zásadě soud nahrazujícího) řízení, projednána arbitrážní komisí sportovního svazu. Pokud jde o možnost rozhodčího řízení, pak zmíněná komise zajisté, již vzhledem k mechanismu svého vzniku, nevykazuje znaky nezávislého rozhodčího orgánu ve smyslu zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Povinné smírčí řízení by přicházelo v úvahu, jestliže by šlo o spor vzniklý mezi členy sportovního svazu, případně spor mezi členy a orgány sportovního svazu. I když je jedním z relevantních předpisů v této věci přestupní řád platný v rozhodném období, nelze spor označit za interní. Platba, jejíž uspokojení sportovní klub žádá, totiž již byla realizována: sportovní svaz již částku za přestup hráče do zahraničního klubu, kterou obdržel od mezinárodní sportovní federace, vyplatil klubu, a věc tak interně ze svého hlediska uzavřel. Obrátil-li se na svaz sportovní klub s požadavkem na zaplacení dlužné částky, učinil tak proto, že samotný sportovní svaz vyplatil podle jeho názoru tuto částku v rozporu s přestupním řádem tomu klubu, jenž na ni neměl nárok v celé výši.
  • Nejvyšší soud nesdílel právní názor městského soudu. Byl přesvědčen o tom, že smlouva mezi mezinárodní sportovní federací a sportovním svazem na straně jedné a Přestupního řádu sportovního svazu si nekonkurují. Smlouva mezi mezinárodní sportovní federací a sportovním svazem rozlišuje dvě situace, obě presumující, že před přestupem hráče ("podepsáním smlouvy“) do zahraničí došlo k přestupu do "jiného klubu“ mezinárodní federace. Jestliže tento "jiný klub“ zaplatil přestupní poplatek hráčovu "předchozímu klubu“ "všechny příslušné bonusy“ budou zaplaceny hráčovu novému (roz. "jinému“) klubu. V případě, že by klub mezinárodní federace, do něhož hráč přestoupil, přestupní poplatek nezaplatil, podílel by se na bonusových platbách i "předchozí“ klub. V posuzované věci bylo prokázáno že druhý sportovní klub zaplatil mateřskému sportovnímu klubu za přestup hráče řádně a včas odstupné, a měl by tedy být jediným oprávněným příjemcem plateb.
  • Tím však nedošlo expressis verbis ke konkretizaci či úpravě dalšího kroku při finančním vypořádání mezi českými kluby v souvislosti s přestupem hráče do zahraničního klubu; motiv vtělení této úpravy do Přestupního řádu nebyl Nejvyššímu soudu znám, není však rozhodující. Mateřský sportovní klub získal přes zaplacení odstupného ze strany další výhodu. V přestupním řádu který lze označit za lex specialis, se totiž uvádí, že "mateřskému klubu“ náleží "podíl na částce obdržené klubem podle smlouvy mezi mezinárodní sportovní federací a zahraničním klubem“ (ta je výchozím dokumentem pro vypořádání, na ni navazuje smlouva mezi mezinárodní sportovní federací – sportovním svazem) mj. ve výši 60 % ve 2. roce působení v novém klubu, což odpovídalo částce požadované sportovní klubem. K tomu je třeba poznamenat, že podle výchozí smlouvy mezi mezinárodní sportovní federací a zahraničním klubem zmíněným "klubem podle smlouvy“ může podle jejího obsahu být jen ten, z něhož hráč do zahraničního klubu přestoupil (žádný předchozí či snad mateřský klub tam není zmíněn). A navíc sportovní svaz, který je ve smlouvě mezi mezinárodní sportovní federací a sportovním svazem jen prostředníkem plateb (konstruuje se tam přímý vztah mezi mezinárodní sportovní federací a národním sportovním klubem), si v přestupním řádu stanovil bezprostřední povinnost: "Podíl bude převeden z konta sportovního svazu přímo na účet mateřského sportovního klubu.“
  • Povinnost žalovaného sportovního svazu tak zaplatit žalovanou částku tedy založil relevantní přestupní řád sportovního svazu a tato povinnost se neocitla v rozporu se smlouvou mezi mezinárodní sportovní federací a sportovním svazem. Podle právního posouzení věci Nejvyšším soudem bylo dovolání sportovního klubu důvodné pro nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud proto rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším průběhu řízení byl městský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu.